Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Velmi překvapivé sólové album předkládá Steve Von Till z NEUROSIS. Jeho pátá deska se totiž v mnoha ohledech silně liší od všeho, co Steve sólově vydal za posledních dvacet let. „No Wilderness Deep Enough“ se odklání od akustických neofolkových vod a staví do popředí plochy, které mají mnohem blíže k ambientu. Nejčastěji tu používá smyčcové rejstříky, medově táhlé žesťové tóny, mellotron a klávesy. I atmosférou je deska výrazně jiná, než její předchůdci. Její základní obrysy Steve stavěl v severním Německu, když nemohl spát díky pásmové nemoci. Odtud vyvěrá snová, mámivá atmosféra, kterou si album jako celek uchovává po celou dobu. Po čase se k nápadům vrátil a začal je více opracovávat.
Po nějakou dobu měl Steve Von Till pocit, že napsal svoji první instrumentálně ambientní desku, dokud materiál neslyšel Randall Dunn, jemuž se naopak zdálo, že by hlas skladbám prospěl. A tak se i stalo. Texty mnohem více než s nějakým obsahem pracují se zvukomalebností, rytmikou a melodikou. To volné plynutí, které jde silně po náladovosti, je tu cítit každou vteřinu.
Sólová tvorba jedné z hlavních tváří NEUROSIS nikdy netlačila na pilu, vždy byla velmi uvolněná a pomalu plynoucí. „No Wilderness Deep Enough“ ještě více zpomaluje a dává vyniknout barvě zvuků, které jsou použity. Donutí vás zastavit se a dostat se do hloubky. Jakoby chtěly vytvořit prostor, kde člověk může být jen sám se sebou a uniknout před uspěchaným světem tam venku. Tempo je mnohdy přímo hypnotické. Některé skladby, jako třeba „Shadows On The Run“, mají soundtrackové a scénické tendence.
Steve Von Till natočil album, které si zachovává jeho rukopis, ale k psaní používá jiné nástroje. Ze všech jeho desek má nejsugestivnější náladu, a ačkoliv nebylo zamýšlené jako koncepční, je velmi sevřené a emočně jednotné. Pokud potřebujete pauzu, dejte si „No Wilderness Deep Enough“.
STEVE VON TILL bez kytary a v mnohém odlišný od jakékoliv předchozí sólovky. A přesto ho na první poslech poznáte.
8 / 10
Skladby
1. Dreams of Trees
2. The Old Straight Track
3. Indifferent Eyes
4. Trail the Silent Hours
5. Shadows on the Run
6. Wild Iron
Diskografie
No Wilderness Deep Enough (2020) A Life Unto Itself (2015) A Grave Is a Grim Horse (2008) If I Should Fall to the Field (2002) As The Crow Flies (2000)
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.
Metalovější souputníci Vesničanů z města Ioanniny se hlásí s nádherně eklektickou metalovou kolekcí, která s chutí kloubí hard rock, heavy metal, stoner a pulzující řecké folkové party. Dominuje bublavá basa, výrazné perkuse a nápadité delší kompozice.
Kto pamätá, že Poly natočil akustickú dosku už v roku 1992? Z toho pohľadu je projekt POLY NOIR ďalšou z odbočiek v kariére polyhistora. "Noir country" s priznanými inšpiráciami a Polyho charakteristickou poetikou (objaví sa aj Joe!) stojí za vypočutie.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.